Česky / Deutsch

Římskokatolické farnosti ve Františkových Lázních

KATECHEZE O LITURGII A MŠI SVATÉ



Úvod | liturgické obřady | Kalendář | Příchod do chrámu | Příprava kněze | Ministranti | Příchod kněze | Bohoslužba slova | Responsoriální zpěv | Evangelium | Homilie | Krédo | Přímluvy | Dary | Příprava darů | Modlitba nad dary | Preface | Mešní kánon | Svolávání Ducha Svatého | Proměňování | Přijímání a propuštění


Úvod
   Když přijdeme do cizí země s cizí řečí, nejdříve ničemu nerozumíme. Získáme sice určitý dojem z melodiky řeči, ale teprve když se s ní seznámíme, začneme rozlišovat jednotlivá slova. Podobně je tomu s „řečí“ liturgie. Kdo nezná její vyjadřovací prostředky, může o věcech Božích získat pouze povrchní dojem, kterým může dokonce i chybně pochopit, co nám chce liturgie sdělit.
   Někteří lidé mají to štěstí, že se naučili řeči liturgie jako své mateřské řeči. Vrostli do ní, byla jejich vlastnictvím od vždycky, aniž by se museli nějak zvlášť namáhat. Ať už je nám řeč liturgie vlastní nebo cizí, budeme se seznamovat v pěti lekcích se slovy a gesty, jimiž naše Matka Církev na zemi oslavuje nebeského Otce.

Liturgické obřady jsou tu proto, že člověk je tělo a duše
   Každý bohoslužebný úkon má svou vnitřní a vnější stránku, které na sebe vzájemně působí. Skrze úkony se vnějším způsobem vyjadřují vnitřní postoje. Kdybychom byli pouze duchové bez těla, nepotřebovali bychom žádné vnější viditelné vyjádření věcí duchovních. Ale protože člověk je tělesně-duchovní bytost (má duši i tělo), musí zapojit při každém vnitřním duchovním projevu také své tělo. Dává tím najevo úplnou účast na tom kterém úkonu. Nejde ale jenom o zvnějšnění toho, co se odehrává uvnitř. Funguje to i naopak. Vnější úkon těla může působit na postoj duše. Proto už Tridentský koncil také říká že: Lidská přirozenost je stvořena tak, že bez vnější pomoci nemůže snadno vystoupit k rozjímání o božských věcech. Proto zavedla dobrotivá Matka Církev určité formy bohoslužby. Používají se různé bohoslužebné úkony a předměty, jako různá žehnání, svíce, kadidlový kouř, roucha a mnoho dalšího v souladu s apoštolským ustanovením a tradicí. Tím se má dosáhnout vědomí vysoké důstojnosti bohoslužeb a skrze viditelná znamení mají být srdce věřících přivedena k nahlédnutí vznešených božských skutečností.
   Rituální vyjadřovací způsoby ale neexistují pouze v liturgii. Hrají důležitý význam v každodenním životě. Například v rodině by bylo naprosto nedostatečné nosit vzájemnou lásku a úctu jenom v srdci a nikdy ji navenek neprojevit. Naopak, vnitřní postoje musí být vyjádřeny konkrétním vnějším znamením, např. dobrým slovem, polibkem, nebo třeba kyticí. Jak by vypadala rodina, kde by se všichni prý měli rádi, ale tvářili by se jako sfingy bez pohnutí? Kde se vnější znamení vnitřní lásky zanedbávají, kde jeden druhého nikdy nepozdraví, neusměje se, neprojeví mu nějakou pozornost, tam brzy atmosféra zřetelně vychladne a zmizí brzy i ta vnitřní láska a úcta.   Stejně tak nemůžeme ani v náboženském životě přehlížet vnější znamení a říkat, že hlavní věcí je mít v srdci vnitřní úctu a lásku k Bohu a bližnímu. I když vnitřní postoj je nesporně důležitější, než jeho vnější vyjádření, bylo by zcela nesprávné stavět jedno proti druhému a pokládat vnější liturgické projevy za vedlejší. Bez vnějších znamení úcty nutně zmizí časem i úcta v srdci. Liturg, který se domnívá, že vystačí s minimálním počtem vnějších obřadů, přivede svou bohoslužbu k takové banální plochosti, až se taková liturgie stane neschopnou podporovat vnitřní křesťanské postoje a zbožnost. Jistě nemůže být ani pouhý obřad bez vnitřního obsahu náhražkou vnitřního postoje. Liturgie se nesmí stát jen kraslicí pod jejíž skořápkou už nic není. Vnější krása a bohatství liturgie má pěstovat vnitřní náboženský život. A naopak uvnitř prožívaná láska a úcta k Bohu má nalézt své vyjádření v kráse a důstojnosti vnějších liturgických projevů.

Nahoru

Kalendář
   Než začneme hovořit o struktuře mše svaté, musím připomenout také to, že k důležitým liturgickým prvkům patří také čas. Církev prožívá ve světě plynutí času a koná vše proto, aby lidé žili nejenom v prostoru posvěceného světa, ale také v posvěceném čase. Proto slavíme různé liturgické doby a období, proto si připomínáme jednotlivé svátky.
   Základním svátečním dnem je každotýdenní neděle. V mnohdy úmorném běhu všedních dní pracovního týdne můžeme nabýt pocitu, že nás všechno drtí, práce a nároky života nám vysávají síly z těla. Aby nás starosti a námaha všedního dne docela „nezadupaly do země“, je tu neděle, jako den, který nás upamatovává na to, že Pán Ježíš vstal právě o tomto dni z mrtvých. Neděle nás povzbuzuje, abychom si vždy znovu uvědomili, že nic ze světa nás nemůže docela zlomit, žádné útrapy, překážky a strázně, když Kristus přemohl toho našeho nejzhoubnějšího nepřítele – smrt. Každou neděli si proto s užitkem toto Ježíšovo vítězství nad smrtí připomínáme.
   Celý liturgický rok je tedy vsazen do osnovy stále se opakujících nedělí. Rok je však členěn ještě i na větší období, než jsou týdny: Liturgický rok začíná první nedělí adventní. Doba adventní, kdy kněz obléká roucha fialové barvy, trvá 4 neděle. Pak následuje doba vánoční, kdy kněz obléká bílá roucha. Doba vánoční trvá, zjednodušeně řečeno, do Tří Králů – Slavnosti Zjevení Páně. Pak po Vánocích následuje tzv. liturgické mezidobí. Toto období je charakterizováno zelenou barvou rouch. Liturgické mezidobí trvá tak dlouho, až dojde na Popeleční středu, kterou začíná čtyřicetidenní doba postní. Po době postní, po kterou nosí kněz fialová liturgická roucha, následuje doba velikonoční, která trvá 50 dní a je zakončena Slavností Seslání Ducha Svatého. Během velikonoční doby se nosí bílá roucha. Pak už zbývá dlouhé období liturgického mezidobí až do dalšího adventu.
   Krom tohoto členění, ještě oslavuje Církev v průběhu roku na různých místech kalendáře různé svátky. Tyto oslavy se podle své závažnosti člení na tři typy: Největší oslavou je tzv. slavnost. Nižší oslavou je svátek a nejnižší je památka. Při bohoslužbách o různých oslavách se používají roucha buď bílá, nebo červená, podle toho, zda je oslavovaný světec vyznavač, nebo mučedník. Každý světec, kterého v průběhu roku oslavujeme, nám připomíná, že každý křesťan je povolán ke svatosti, pro každého je připraveno místo u Boha. Životní osudy světců, které oslavujeme, poukazují na to, že v každém životním stavu a situaci lze s Boží pomocí toho vznešeného cíle dosáhnout. Při příležitosti svátků různých svatých také prosíme Boha prostřednictvím přímluvy toho kterého světce o pomoc a přízeň.

Nahoru

Příchod do chrámu
   Do chrámu obvykle vystupujeme po schodišti. Schody nám nemají být jen nějakou obtížnou překážkou, ale upozorňují nás na výlučnost naší cesty k Bohu. Že kostel je domem modlitby, že křesťan modlitbou pozvedá svou duši k Bohu. Schody říkají: „Vzhůru srdce!“ Kdo po nich vystupuje, má se povznést nad dotěrný ruch světa. Když starozákonní židé vystupovali v Jeruzalémě na chrámovou horu recitovali 24. žalm: „Kdo smí vystoupit na Hospodinovu horu, kdo smí stát na jeho svatém místě? Ten, kdo má nevinné ruce a čisté srdce, jehož duše nebaží po marnosti…“
   Vchod do kostela je branou, před níž má zůstat vše, co do posvátného prostoru chrámu nepatří. Nemáme proto do kostela přicházet ve chvatu, ale klidně vstoupit jeho branou, aby naše srdce stihlo rozvážit, čeho všeho se zbavuje a kam přichází a pro jaké obdarování. Co by nám pomohlo, že těžká vrata chrámu se pro nás otevírají, když by se nestihlo uvnitř nás nic ani pootevřít. Jak bychom pak mohli s uzavřeným srdcem obdržet nějakou odměnu za svou cestu?
   Jakmile vstoupíme třeba i do té nejobyčejnější trafiky, nezapomeneme pozdravit. Proč by tomu mělo být jinak, když vstoupíme do svatyně Božího domu? Je velmi neslušné přijít do kostela a věnovat první pozornost čemukoliv jinému, než Pánu tohoto domu. Jsme na návštěvě u suverénního Pána vesmíru. Zkuste přijít k někomu jinému na návštěvu a bez pozdravu vtrhněte do jeho pokojů, prohlédněte si obrazy a vybavení, přivoňte ke květinám, podrbejte psa, sedněte si do obýváku a poslužte si z baru občerstvením. Co by si asi o nás pomysleli zkoprnělí hostitelé?
   Protože zdravíme lidi, i Bohu, Ježíši Kristu v Eucharistii uložené ve svatostánku, jsme dlužni uctivé pozdravení. Takovým pozdravem Bohu je pokleknutí na pravé koleno. (Kdo má potíže s hybností, může se i jen přiměřeně hluboko sklonit.) Muži ještě před tím, současně se vstupem do vchodu kostela, sejmou pokrývku hlavy. Při vstupu do kostela bývá nádoba se svěcenou vodou v níž se může omočit prst pravé ruky a požehná se znamením kříže od čela na hruď a od levého ramene k pravému. V klidu pak přistoupíme bez zbytečného řečnění a ruchu k svému místu, kde se usadíme a modlitbou připravujeme k audienci, kterou nám Bůh chce udělit…

Nahoru

Příprava kněze
  Mezi tím, co se připravují k bohoslužbám modlitbou věřící v chrámové lodi, ani kněz nemůže zůstat docela bez přípravy. U nás obvykle dávám přede mší věřícím příležitost ke svaté zpovědi, ale v posledních deseti minutách před začátkem mše, odcházím do sakristie chystat se ke mši. To je nejméně vhodná doba k vyřizování čehokoliv jiného. V sakristii se kněz musí soustředit na činnost, která přibližuje nebe k zemi a to není nic malého, co by se dalo dělat jakoby mimoděk. Proto také kněz přijímá různá, ze světského pohledu bizarní, roucha, která mají vyjádřit jak nadpozemská činnost kněze nyní čeká. Kosmonaut také chodí ve skafandru a běda mu, kdyby něco při své přípravě opominul. K oblékání liturgických rouch patří speciální krátké modlitby, které kněze jakoby vytrhávají ze světských myšlenek a připravují na jeho službu.
  Se začátkem mše svaté zazní krátce zvonek. V tu chvíli shromáždění věřící povstávají na svých místech. Je to znamení úcty, která je prokazována přicházejícímu knězi. Tato úcta však není prokazována knězi osobně, ale on ji přijímá zástupně za Krista Ježíše jehož jménem bude během mše svaté jednat.

Nahoru

Ministranti
  Kněze obvykle doprovázejí ministranti. Slovo ministrant je latinského původu a znamená totéž co přisluhující. Tak jako knězem může být jenom muž, protože zastupuje Krista, který se vtělil jako muž Ježíš. Tak i ministranti mají být nejlépe muži nebo chlapci. Při mši sv. by to mělo být podobné, jako kdysi při ustanovení svátosti eucharistie, kde byl Kristus spolu s apoštoly. To, že se při bohoslužbách kolem oltáře objevují pouze muži, neznamená, že ženy jsou nějak méněcenné. Znamená to jen, že tradice Církve předává takové role, jak byly rozdány na Zelený čtvrtek ve Večeřadle. Při jiných příležitostech Pána Ježíše vedle mužů doprovázely i ženy, ale on sám je muž a zrovna tak i apoštolové přítomní ve Večeřadle. V roce 2004 vyšla z nařízení papeže Jana Pavla II. instrukce Redemptionis sacramentum, ve které se říká že: „Je vhodné, když zůstane zachován známý zvyk, kdy chlapci, kteří jsou obvykle jmenováni ministranti, jsou přítomni a podle způsobu akolytů pomáhají u oltáře.“ Ženy mohou být podle téhož ustanovení k podobné službě rovněž připuštěny, ale pouze v opodstatněných a omezených případech. Ztrácí se tím totiž kontakt s tradicí a může to vést k pohoršení, protože dívky mají obvykle schopnost mimoděčně na sebe strhávat pozornost, což je přímo v rozporu s ministrantskou službou. Žádný služebník oltáře, ani kněz, není totiž v kněžišti jako „účinkující“, který „vystupuje“ v nějakém „programu“. Kněz jedná nikoliv za sebe, ale jménem Krista, a ministranti jsou mu v tom jen nápomocni. Každý z lidí u oltáře má proto být co nejméně nápadný, aby neodvracel pozornost věřících od eucharistického Krista na oltáři k sobě. (Toho se dá dosáhnout o to tíž, když se mše slouží u oltáře obráceném k lidu.) Služba ministranta je jen služba – jedna z mnoha různých, které je třeba konat pro chod kostela. Žena není menší tím, že neministruje, jako muž není větší tím, že ministruje. Každý člověk se však stává větší tím, že pomáhá k lesku bohoslužby, a služby k takovému cíli vedoucí jsou různé, není to jen ministrování.

Nahoru

Příchod kněze do presbytáře (čili do kněžiště)
  Kněz s doprovodem přichází tedy k oltáři, lid zpívá, nebo v tichosti očekává první slova bohoslužby. Jestliže je v presbytáři umístěn svatostánek, pak kněz se svým doprovodem pokleká na pozdrav. Jestliže z nějakého důvodu v presbytáři svatostánek není, pak se pouze uklání, protože úklona je méně uctivý způsob pozdravu, než pokleknutí. Zatímco před svatostánkem se pokleká, protože v něm v Eucharistii je přítomen Ježíš Kristus skutečně, tak před holým oltářem či křížem se jen uklání, protože tyto předměty Krista pouze symbolizují – není v nich skutečně, jako v Eucharistii.
  Pak kněz na pozdrav políbí oltář, protože oltář symbolizuje Krista. Oltář se líbá rovněž proto, že jsou v něm uloženy ve speciálním kameni zazděné ostatky mučedníků. – Kněz prosí Boha o podobnou vytrvalost ve svědectví víře. A tam, kde tomuto svědectví zůstal dlužen, prosí pro zásluhy svatých mučedníků o odpuštění.
  Když kněz pak zaujme své místo, zahájí celou bohoslužbu znamením kříže, které je tím nejzákladnějším moti­vem, jenž způsobil, že všechny svátosti, které Kristus ustanovil, mají svou sílu. Kříž je znamením oběti, která napájí svou silou každý čin kněze, který koná z Kristova pověření. K tomuto znamení kříže se připojují rovněž přítomní věřící, aby naznačili sounáležitost s tím, co bude kněz Ježíšovým jménem konat.
  Slova „Pán s vámi!“, nebo jiná bohatší pozdravení kněze s lidem, nejsou přáním, aby byl Pán s námi, ale jsou přímo konstatováním a ujištěním, že se to příchodem kněze stává skutečností. A na tuto skutečnost upozorňuje kněz stejným zvoláním „Pán s vámi!“ během mše ještě několikrát: Před čtením Evangelia, před začátkem eucharistické modlitby, a před závěrečným požehnáním a propuštěním. Vždy znovu se upozorňuje na to, že kněz tyto věci nekoná sám ze sebe, ale koná je jménem Pánovým.
  Následující úkon kajícnosti má z našich duší odstranit i ta nejdrobnější smítka špatnosti, která by nadcházející krásnou slavnost rušila svou ohyzdností. Úkon kajícnosti má pouze tuto schopnost: odpouští lehké, všední hří­chy. Těžké hříchy nikoliv. Úkon kajícnosti je jen jemná prachovka, která má obnovit lesk naší duše. Jestliže však je duše zablácena hříchem těžkým, pak prachovka nejenže nepomůže, ale jen špínu rozmazává. Těžké hříchy je třeba odstranit razantnějším prostředkem – svatou zpovědí.
  O nedělích, svátcích a slavnostech po úkonu kajícnosti následuje Gloria, neboli česky chvalozpěv Sláva na výsostech Bohu. Jím se, když jsme úkonem kajícnosti dosáhli nejvyšší lidské důstojnosti, připojujeme k chóru andělů, kteří prozpěvují neustále chválu Bohu na výšinách jeho důstojenství.
  Tuto úvodní část mše sv. zakončuje proměnlivá, podle období různá, vstupní modlitba, kterou kněz přednáší tak, aby se na jejím konci mohl zmínit o všech třech osobách Nejsvětější Trojice. Lid pak připojí „Amen.“ jako svůj souhlas s tím, co zaznělo, aniž by musel pronesenou modlitbu opakovat.

Nahoru

Bohoslužba slova - čtení
  Ve všední den je (krom Evangelia) jen jedno čtení z Písma svatého. V neděli však jsou čtení dvě. V období během roku se čte nejprve ze Starého zákona, pak se zpívá nejčastěji z Knihy žalmů a druhé čtení je z Nového zákona. Starozákonní čtení zpravidla úzce souvisí s tématem Evangelia toho dne. Tak se věřícím názorně uka­zuje, jak starozákonní zvěst našla své vyústění příchodem Pána Ježíše jakožto Mesiáše. A na druhou stranu se zase názorně ukazuje, že Evangelium je klíčem ke Starému zákonu. Jen pomocí Evangelia a událostí v něm popsaných se dá správně porozumět proroctvím Starého zákona. Jedna část Písma svatého je pochopitelná skrze druhou. Starý zákon sám o sobě je neúplná zpráva o Bohu. Nejprve totiž Bůh hovořil ke svému lidu pro­střednictvím proroků, v době Nového zákona však se Bůh rozhodl, že se vtělí, a jako Bohočlověk Ježíš bude sám a zřetelněji a v úplnosti o sobě vypovídat všem lidem. Starý zákon je důležitým nástrojem poznání Boha, ale bez Zákona nového je to nástroj nedokonalý a jakoby tupý. Starý zákon jakožto nástroj k poznání Boha je teprve Novým zákonem nabroušen, takže se celé Boží slovo stává dvousečným mečem.
  Jistě znáte slova, která zaznamenal sv. Evangelista Jan v Apokalypse: „Žena oděná sluncem s měsícem pod nohama.“ Tato slova jsou obvykle vztahována na Pannu Marii – bývá tak i zobrazována, jak stojí na srpku mě­síce. Ale podobně ta slova mohou být vztažena i na Církev, která má k dispozici značně jasnější zdroj světla, než jakým je Starý zákon. Církev je tou ženou oděnou sluncem a dosavadní chabý světelný zdroj, měsíc, který beztak bere své světlo odrazem ze slunce, má Církev pod nohama na znamení překonanosti. Starý zákon se k Novému zákonu v intenzitě Božího zjevení má jako měsíc ke slunci. Starý zákon má jistý svit, proto jej také i teď čítáváme, ale ten svit má stejně díky slunci Zákona nového, slunci které už vyšlo a září nám.
  V době velikonoční se místo Starého zákona čte ze Skutků apoštolských, aby se ukázalo, že Velikonoce na­stolily zmrtvýchvstáním Krista nový řád spásy. Už tu není příslib záchrany jen pro Židy, ale Církev, o jejíchž po­čátcích pojednávají Skutky apoštolské, se stává novým vyvoleným národem, novým Izraelem. Členství ve vy­voleném národě již není dědičné, ale v každém národě je Bohu milý ten, kdo jedná správně a uvěří ve Zmrtvýchvstalého. Každý, kdo křtem patří ke Kristu je členem Boží rodiny – Bůh už nikomu nestraní. Na svém těle Ježíš Kristus boří bariéru smrti a boří také bariéry, které by nežidovským národům bránily mít účast na jeho spáse. Církev je Nový Izrael. Proto se v době velikonoční pravidelně čte ze Skutků apoštolských o prvních krůčcích Církve.

Nahoru

Responsoriální zpěv
  Katechismus říká (KKKC 540), že žalmy jsou vrcholem Starého zákona, proto bývá žalm vkládán mezi první čtení, které je obvykle ze Starého zákona a mezi druhé čtení nebo Evangelium ze Zákona nového. Žalm, který pokaždé zaznívá mezi čtením a Evangeliem rovněž častokrát ukazuje na to, že touhy celých starozákonních generací našly své naplnění v Kristu, o němž hovoří Evangelium. Žalmů je v Písmu svatém celkem 150 a vyjadřují různé životní situace, které může člověk zažívat ve svém vztahu k Bohu.
  Žalm je text původně určený ke zpěvu. Není-li však k dispozici zpěvák, může se i jen recitovat, ale pak se nemá opakovaně jako odpověď recitovat refrén. Melodie sama sebou napomáhá k snazšímu zapamatování textu, zpívá-li se refrén, pak se pomocí melodie a rytmu lid snadno shodne, když by se měl ale refrén recitovat, zvláště refrén delší, často lidé jeho znění zapomínají, pletou se, nedokáží jej odrecitovat v jednotném rytmu a pak nevypadá výsledek hezky. Proto se žalmový refrén při recitaci neopakuje – pouze při zpěvu.

Nahoru

Evangelium
  Kdo je velmi pozorný, všimnul si, že každý rok je čítáváno při nedělních mších sv. v liturgickém mezidobí z jednoho evangelia na pokračování. Skutečně se v tříletém cyklu po jednom roce střídají první tři evangelia. Hovoří se pak o třech cyklech: A-B-C. V roce „A“ se čte na pokračování Matoušovo evangelium. V roce „B“ z Markova evangelia a v roce „C“ z Lukášova. Zbývá ještě čtvrté, Janovo evangelium. To se čte na pokračování vždy ve velikonoční době každý rok znovu. Tuto pravidelnost v četbách pak mohou ještě poněkud porušit jednotlivé svátky, které mohou mít vybrané speciální četby bez ohledu na průběh četeb na pokračování. Celý výběr všech textů z Písma je však uzpůsoben tak, že pravidelný návštěvník nedělních a svátečních bohoslužeb může v průběhu tří let vyslechnout při bohoslužebných četbách takřka celé Písmo svaté.

Nahoru

Kázání, homilie
  Kdo nezná Písmo svaté, nezná Krista. Aby se každý mohl dobře seznámit s Kristem, čte se takto na pokračování z Písma svatého o nedělích, kdy je každý křesťan povinen zúčastnit se mše svaté – nebrání-li mu v účasti nemoc, nebo jiný závažný důvod. V moderní době, kdy každý umí číst, vede lidi znalost četby k tomu, že si Písmo svaté sami čtou. To by samo o sobě nebylo špatně, ale někdy se takoví sólisté v četbě Písma mohou do Písma tak „zamotat“, že neporozumí správně, o čem to vlastně přečtená pasáž hovoří. Z neznalosti, nebo dokonce podveden zlým duchem, si soukromý čtenář Písma vytvoří soukromý výklad přečtené části, který může být dokonce v přímém rozporu s tím, co samo Písmo ústy Církve učí. Proto také svatý apoštol Petr varuje, že: „žádná část Písma není ponechána soukromému výkladu.“ (Srv. 2Ptr 1,20) To proto, že Písmo svaté vzniklo v prostředí Božího lidu. V tomto prostředí, prosyceném působením Ducha Svatého Písma vznikala, a proto také musí být pod tímtéž vlivem Ducha Svatého v prostředí Církve Písmo svaté vykládáno. Proto, aby nikdo nepodřídil svůj život nějakému soukromému a pomýlenému výkladu Písma, pověření služebníci Církve při mši svaté učí a vykládají pod vlivem Ducha Svatého Písmo tak, jak bylo úmyslem Ducha Svatého, když tentýž Duch dával Písmu svatému vznik. Kázání, které zaznívá v katolických chrámech tedy není jen nějaká vložka, ale je důležitou součástí studia a četby Písma svatého, které jsou věřící povinni znát. Takto se s Písmem svatým seznámí, takto je pravidelně čtou a takto také bez nebezpečí špatného pochopení Písmu mohou porozumět.

Nahoru

Krédo, čili vyznání víry
  Vyznání víry jsou souhrny těch nejdůležitějších poznatků, které o Bohu a věcech s ním souvisejících máme. V různých dobách, zvláště na počátku Církve, byla vyznání víry sestavována v různých zněních s různým rozsahem. Starší vyznání víry byla stručnější, ta novější jsou delší, propracovanější, když jimi bylo potřeba odstranit třebas nějakou ve své době existující pochybnost nebo nešvar.
  Tak také známe dvě nejdůležitější vyznání víry: Starší a kratší Apoštolské vyznání víry a delší a o něco mladší Cařihradsko-Nicejské vyznání víry. Apoštolské vyznání víry je stručné a sestává se jen z dvanácti vět. Tradice o něm říká, že každý z dvanácti apoštolů do tohoto kréda vložil jednu větu. Byla to jakási první stručná učebnice náboženství. Toto krédo je pro svou stručnost užíváno například při modlitbě svatého růžence. To delší, obsáhlejší krédo Nicejsko-Cařihradské, jak jeho název napovídá, vzniklo na dvou prvních koncilech, v Niceji (roku 325) a v Cařihradě (roku 381), na kterých byly definovány důležité články víry o Kristu, o jeho dvojí lidské a božské přirozenosti. Vrcholem tohoto kréda proto není jeho závěr, ale střed, kdy říkáme že Ježíš: „Skrze Ducha Svatého přijal tělo z Marie Panny.“ Proto se také při této větě hluboce ukláníme a o Slavnosti Zvěstování Páně a o Slavnosti Narození Páně tuto větu pronášíme v kleče.
  Nicejsko-Cařihradské vyznání víry recitujeme, ale může se i zpívat, každou neděli a o každé slavnosti. Je to příležitost k jakési inventuře naší víry. Jako když třeba odjíždíte na cesty a chcete tam být dobře vybavení a netrpět nouzí, pořídíte si seznam potřebných věcí. Skládáte si pak do kufrů ty věci, a abyste na nic nezapomněli, odškrtáváte si je na seznamu: „To mám, tohle taky, toto také…“ Podobně je to i s krédem v nedělní mši: Odříkáváme jednotlivé body víry své Církve, abychom v životě příštího týdne na nic nezapomněli, abychom žili jako katoličtí křesťané.

Nahoru

Přímluvy
  Po krédu, nebo, když ve všední den krédo není, po kázání následují tzv. přímluvy. Ty lze ve všední den i docela vynechat, ale obvykle se říkají. Texty přímluv mohou být pronášeny spontánně, bez přípravy, ale nejčastější je používání už připravených textů sdružených ve speciálních knihách. Sada přímluv by měla sledovat toto schéma: První přímluva je za Církev, druhá je za svět, třetí je za ty, kdo trpí nedostatkem a čtvrtá za místní potřeby a za zemřelé.

Nahoru

Dary
  Po přímluvách nastává v obřadu mše svaté předěl. Kněz přichází k oltáři a připravuje jej k druhé části mše svaté, které se říká podle jejího obsahu: bohoslužba oběti. Na oltáři, který má být trvale pokryt dvěma plátny, rozprostře kněz ještě jakýsi textilní ubrousek, kterému se říká korporál (podle lat. corpus = tělo, ro­zumí se tělo Kristovo), na němž se připraví dary k obětování: chléb a víno. Chléb ke mši svaté má podobu tenké oplatky, která je bez jakékoliv příměsi upečena z bílé pšeničné mouky a vody. Chléb upravený do formy oplatek bývá nazýván hostie. Tento název je odvozen z latiny, kde totéž slovo znamená „oběť“. Poslední večeře, Leonardo da Vinci 49,5 kB (JPG) Řím­skokatolická církev důsledně používá nekvašený chléb. Rovněž prvotní křesťané až do 6. století všichni po­užívali nekvašený chléb, až potom východní křesťané s výjimkou Arménů a Maronitů začali používat chléb kvašený. Při ustanovení svátosti Eucharistie na Zelený čtvrtek Pán Ježíš nestanovil výslovně zda má být chléb kvašený či nekvašený, ale ze souvislostí se dá dojít k jednoznačnému závěru, že použil nekvašený chléb, tzv. přesnice. Večer o prvním jarním novoluní začínalo totiž období Svátku nekvašených chlebů, který se zval Pesah. Židé už s předstihem před Veli­konocemi (před 14. nizanem) podle mojžíšského zá­kona (Ex 34,18) odstranili ze svých domovů všechno kvašené, takže o Velikonocích se jedly pouze nekva­šené a pšeničné chleby (nikoliv obyčejné kvašené chleby žitné). K eucharistické slavnosti o Zeleném čtvrtku tedy mohly být použity pouze chleby nekvašené.

Nahoru

Příprava darů
  Kněz přijme z rukou zástupců lidu, nejčastěji od ministranta, misku s nekvašeným chlebem. Tuto misku pozvedá na znamení nabídnutí oběti Bohu a toto gesto doprovází obvyklou modlitbou. Podobně přijímá konvičky v nichž je v jedné víno a v druhé voda. Víno ke mši svaté může být červené nebo bílé. Nejčastěji se z praktických důvodů používá bílé víno, které netřísní. Není tedy důležité, jaké barvy víno je, ale je značně důležité, aby se jednalo o víno révové a přírodní, naprosto bez příměsí. Protože také Pán Ježíš při ustanovení Eucharistie takové víno použil. V té době nebyl znám například rafinovaný řepný cukr, proto takové víno, které by bylo například uměle doslazováno, bylo by nezpůsobilé k použití a mše sloužená s použitím takového vína by byla neplatná. Proto se velmi dbá na to, aby mešní víno bylo pravé a čisté. Jinak nemá předepsánu žádnou zvláštní vlastnost. Víno tedy kněz vlije do kalicha a hned do téhož kalicha přilévá také malou kapičku čisté vody. V antice bylo obvyklé víno poněkud ředit. (Pít víno bez vody se považovalo za barbarství a opilství, to mohli tehdejší mravokárci říkat, protože ještě tehdy neznali destiláty.) Voda do vína se přidávala i u židů. Avšak voda se do vína přidává skutečně ve velmi malém množství, aby víno zůstalo ještě vínem. Voda do vína přilévaná symbolizuje naše lidství. Víno samo symbolizuje Kristovo Božství. Tento nepatrný obřad nás upomíná na to, že v Kristu jsou nerozdělitelně spojeny obě přirozenosti: lidství i božství. V tom smyslu také kněz potichu recituje krátkou modlitbu: „Jako se tato voda spojuje s vínem, tak ať jsme spojeni s božstvím věčného Slova, spojeného s naším lidstvím.“ Tak se připomíná, že jsme v Kristově Církvi spojeni mysticky s oslaveným Kristem. Církevní otcové připomínají rovněž, když vysvětlují nutnost míchat ke mši víno s vodou, že z probodeného Kristova boku na Kříži vyšla krev a voda.
  Kalich sám má být, stejně jako i miska ke mši svaté z důstojného a význačného materiálu zpracovaného umělecky. Naprosto nepřípustné a zakázané je používat k slavení Eucharistie chrámové nádoby z hlíny, kameniny, skla nebo jiných tříštivých materiálů. Tento zákaz se vztahuje i na dřevo, zvláště pokud je nasákavé. Nádoby ke slavení Nejsvětější oběti mají být nejlépe z drahých kovů, a když není možné, aby byly takové celé, alespoň ty jejich části, které přicházejí bezprostředně do kontaktu s Eucharistií musí být kvalitně pozlacené.
  Kněz takto připravený kalich s vínem a vodou opět pak pozdvihuje a obětuje Bohu. Jen co kalich položí na korporál vedle misky s hostiemi, skloní se, aby poté, co obětoval dary, provedl sebeobětování, říká při tom potichu: „S duší pokornou a se srdcem zkroušeným, prosíme, Bože, abys nás přijal: ať se dnes před tebou staneme obětí, která se ti zalíbí.“
  Jestliže jde o zvlášť slavnostní bohoslužbu, používá se kadidlo. Kadidlo nachází ve mši uplatnění při několika příležitostech. Hned na začátku mše okuřuje kněz, nebo biskup doprovázený jáhnem oltář a kříž. Pak se kadidlo používá k okuřování knihy s evangeliem před čtením evangelia. Další použití kadidla přichází v úvahu právě během přípravy darů. Když jsou dary chleba a vína připraveny na oltáři, kněz převezme od ministranta thuriferáře loďku s kadidlem, lžičkou nasype kadidlo do otevřené kadidelnice, pak kadidlo požehná, převezme kadidelnici a okouří dary na oltáři a pak oltář sám a kříž. Dary může okuřovat buď jednoduše jakýmsi kývavým pohybem kadidelnice směrem k nim. Nebo způsobem složitějším a krásnějším: Nad dary provede kadidelnicí tři kříže a pak tři kruhy kolem darů. Dříve při tom kněz ještě potichu pronášel modlitbu, která naznačovala funkci takové činnosti: „Ať tento kadidlový dým, tebou požehnaný, vystoupí k tobě, Pane, a na nás ať sestoupí tvé milosrdenství.“ Po koncilu se tato modlitba už nepronáší. Podobný rituál mělo i obětování starozákonní. Krouživé pohyby naznačují vynětí darů a určení za obětinu. Žhavé uhlí v kadidelnici je symbolem vroucí Boží lásky. Kadidlová zrna, která se na žhavých uhlících roztaví a pak stoupají jako příjemná vůně, naznačují, že naše dobré skutky, oběti a modlitby, se mohou Bohu zalíbit jen skrze lásku: „Kdybych rozdal všechno, co mám, a pro druhé do ohně skočil, ale neměl lásku, nic mi to neprospěje.“ (1Kor 13,1-3) Oblaka dýmu symbolizují mechanismus obětování: Dým nejprve vystupuje vzhůru ke klenbě chrámu, aby se po chvíli vrátil k nám. Tak i naše oběti a modlitby stoupají k Bohu a on následně sesílá své požehnání. Poslední příležitostí, kdy se kadidlo ve mši používá, je po proměňování, kdy se jím uctívá eucharistický Kristus.
  Když jsou dary přichystány, kněz si nechá mýt obřadně ruce. Je to jednak proto, aby skutečně ani náznak nečistoty neposkvrnil Tělo Páně, kterého se bude zakrátko dotýkat. A jednak proto, aby si kněz i lid uvědomili, že k Eucharistii je možné přistupovat pouze s čistým srdcem. Kněz se při tom potichu modlí část 50. žalmu: „Smyj ze mě, Bože, mou nepravost a očisť mě od hříchu.“
  Přípravu darů pak kněz zakončí výzvou k lidu: „Modleme se, bratři, aby se má i vaše oběť zalíbila Bohu, Otci všemohoucímu,“ a lid odpoví: „Ať ji přijme ke své chvále a k spáse světa.“ Toto místo je v překladu misálu jedno z těch, které doznají nejspíš vbrzku změnu, protože zde došlo k neodůvodněnému zkrácení textu. Správně má odpověď celá znít asi takto: „Ať Pán přijme oběť ze tvých rukou k chvále a slávě svého jména a také k užitku našemu i celé své svaté Církve.“

Nahoru

Modlitba nad dary
  Modlitba nad dary patří ke třem modlitbám, které tvoří spolu se dvěma antifonami tzv. formulář mše svaté. První takovou modlitbou je ta vstupní, druhou je tato nad dary a třetí je modlitba po přijímání. Jsou to proměnlivé modlitby, které pronáší kněz ve zvláštní pozici: Má poněkud rozpažené ruce. Dříve byl tento postoj přesně definován: rozpažení nemělo přesáhnout šířku ramen. Dnes tato regulace není platná, přesto by se měla zachovávat v rozpažení určitá umírněnost, aby toto gesto nepůsobilo teatrálně nebo dokonce komicky. Tento postoj s rozpaženýma rukama při modlitbě je při bohoslužbách vyhrazen pouze osobám s kněžským svěcením. Pakliže se s rozpaženýma rukama modlí laik, což lze někde zejména v zahraničí také vidět, je to projev porušené disciplíny. Stejně, jako jsou vyhrazené postoje při bohoslužbách, jsou i vyhrazené služby. Kdo nerespektuje výlučnost vyhrazených liturgických postojů, nebude příště chápat ani to, že výlučná je sama kněžská služba. Modlitební postoj s rozpjatýma rukama zaujímá kněz vždy, když pronáší zásadní modlitbu a to bývají nejenom ty tři z mešního formuláře, ale jsou to převážné části modliteb souvisejících s proměňováním (mešní kánon) a modlitba Otče náš. Tento postoj kněz zaujímá i při liturgickém pozdravu „Pán s vámi!“, před požehnáním a pokaždé, když koná funkci oficiálního prosebníka Církve. Tento postoj připomíná gesto Mojžíše, který pozdvihnutými dlaněmi žehnal bojujícímu izraelskému lidu: „Když měl Mojžíš zdvižené ruce, vyhrával Izrael, když mu ruce poklesly, vyhrávali Amálečané.“ (Ex 17,11) Pozdvižené ruce ukazují směr k adresátu modlitby. Svatý Ambrož toto gesto vysvětloval jako postoj Krista, který zvedá s kříže své ruce k otcovu trůnu, aby mu ukázal cenu našeho vykoupení.

Nahoru

Preface
  Poté, co kněz pozdraví přítomné a povzbudí vědomím, že v knězi mají druhého Krista, když říká: „Pán s vámi!“, naváže kněz dialog další výzvou: „Vzhůru srdce!“ Podle klasické formulace sv. Jana z Damašku je modlitba pozdvižení duše k Bohu, proto patří tato výzva zvláště na toto místo ve mši, protože k Bohu se můžeme přiblížit jen modlitbou. Také proto, a nikoliv formálně, má lid odpovědět: „Máme je u Pána!“ Mnohdy je nám pro nával jiných podnětů těžké na Boha myslet, ale teď už bychom se měli v mysli přesunout k Bohu, alespoň na chvíli. Hned další výzva kněze: „Vzdávejme díky Pánu, našemu Bohu!“ jde přímo k věci, ukazuje na cíl celého shromáždění. V češtině to tak nevynikne, ale kdybychom výzvu zaslechli řecky, určitě bychom zaslechli mezi jinými i jedno povědomé slovo: „eucharistein“ – to znamená vzdávat díky. Eucharistie je to, kvůli čemu se scházíme, Eucharistie znamená díkůvzdání. Když tento dialog skončí odpovědí lidu: „Je to důstojné a spravedlivé!“, pokračuje už sám kněz speciálním výčtem důvodů, proč je důstojné a spravedlivé konat Eucharistii, Bohu vzdávat díky. Tomuto liturgickému útvaru následujícímu po zmíněném dialogu se říká preface. Slovo preface znamená „předmluva“. Jde o předmluvu k zásadní části mše, k proměňování. Prefací je v misálu velký výběr, aby se v aktuální prefaci obrážela aktuální liturgická doba nebo svátek. Po prefaci připojuje lid chvalozpěv „Svatý, svatý“. Tato modlitba má dvě části: První část pochází z vidění proroka Izaiáše, v němž spatřil Boží velebnost a slyšel anděly provolávající třikrát Bohu slávu. Třikrát opakované „Svatý“ je vztahováno na tři božské Osoby. Druhá část připomíná slavnostní vjezd Ježíše Krista do Jeruzaléma o Květné neděli.

Nahoru

Mešní kánon
  Po chvalozpěvu „Svatý, svatý“ vybere kněz v misálu některou ze schválených eucharistických modliteb (jinak se eucharistické modlitbě říká také anafora, nebo mešní kánon). Jistě jste si toho už povšimli, že mše má různou délku a že jsou poněkud proměnlivá slova modliteb provázející proměňování. Může za to tato možnost vybrat ze čtyř různých eucharistických modliteb. Do II. vatikánského koncilu byla schválena k používání pouze první eucharistická modlitba, které se říká Římský kánon. Je to krásný text, který jistě poznáte podle dvojího dlouhého výčtu jmen světců. Je to text velmi úctyhodný, nikoliv však nejstarší. Když byly povoleny i jiné eucharistické modlitby, na druhé místo po Římském kánonu se do misálu dostala anafora, která je bezkonkurenčně nejstarší, poznáte ji podle toho, že je také nejkratší ze všech. Třetí v misálu publikovaná anafora je úplný nováček, byla po vatikánském sněmu sestavena podle liturgických pravidel z gruntu nově. Poznáte ji podle toho, že v ní může figurovat jméno světce, jehož svátek připadá zrovna na ten den. Čtvrtá anafora je druhá nejstarší a má svou vlastní neoddělitelnou prefaci a proto se smí používat jen o všedních dnech liturgického mezidobí a je to skoro škoda, protože je i přes svůj větší rozsah krásná. Ještě existují schválené anafory pro mše s dětmi, ale ty jsou kompletně nové a působí poněkud nepřirozeně a infantilně. Když jsem z nich v životě použil zkusmo jen jednu, byl jsem navždy vyléčen. Ona sama instituce mší pro děti je sporná. Protože mše je zkrátka pro všechny. Mše je zpřítomněním kalvárské oběti a ta byla jen jedna za všechny. Podobně i mše. Jako nejsou mše pro důchodce, mše pro muže, mše pro ženy, mše pro holiče, mše pro železničáře, tak ani mše pro děti na mě nedělají dobrý dojem. Dítě je člověk a proto je pro něho každá mše stejně dobrá, jako pro jiné lidi. Rodiče musí vědět, kdy je dítě schopné v kostele vydržet. Jindy musí vědět, že tolerance ostatních účastníků bohoslužeb je omezená a musí tedy v případě nezvladatelnosti dítěte umět aspoň na chvíli poodejít. Jindy musí umět zase ostatní věřící „zatnout zuby“ a něco vydržet. Každopádně ale děti do kostela patří a to nikoliv do nějaké své izolované mše, ale tvoří s námi se všemi jedno společenství. Mše není estráda, proto není jejím cílem všechny bavit a pobavit.

Nahoru

Svolávání Ducha Svatého
  Čtyři užívané eucharistické modlitby mají sice různé znění, ale vedle slov proměňování je tu řada shodných prvků. Mezi nápadně shodná místa patří tzv. epiklése. Je to místo v kánonu, kdy je svoláván na předložené dary Duch Svatý, aby byly dary proměněny v tělo a krev Ježíše Krista. Slova, kterými je takto Duch Sv. svoláván jsou v různých eucharistických modlitbách různá, nejméně zřetelně je epiklése slovy vyjádřena v Římském kánonu. Avšak pokaždé, ať už je zvolen kterýkoliv kánon, je svolávání Ducha Sv. doprovázeno nepřehlédnutelným gestem a tím je vztažení rukou nad dary. Kněz své posvěcené ruce klade nad dary připravené k proměnění a tím konkretizuje žádost svou a celé Církve o působení Ducha Svatého.
  Ostatně pokaždé, když se uděluje některá ze sedmi svátostí, neobejdeme se bez takového vzývání Ducha Svatého. Pokaždé kněz (nebo biskup) vztahuje ruce na místa, kde se má Duch Sv. svým působením projevit. Při křtu žádá kněz aby „do křestního pramene sestoupila síla Ducha Svatého,“ a dotýká se pravou rukou vody. Při biřmování biskup přímo klade ruku na temeno hlavy biřmovance a předává „pečeť daru Ducha Svatého“. Při zpovědi během rozhřešení vztahuje kněz ruku ke kajícníkovi a prohlašuje, že Kristus „dal na odpuštění hříchů svého Ducha“. Při udílení svátosti pomazání nemocných kněz mlčky klade ruce na hlavu nemocného. Při sňatku kněz vztahuje ruce nad novomanžele a pronáší dlouhou modlitbu v níž žádá Boha „ať jejich srdce naplní jeho Svatý Duch, aby se jeden druhému stávali stále více darem…“ Při svěcení kněžstva biskup klade ruce na hlavu svěcence a říká: „Uděl, všemohoucí Otče, těmto služebníkům hodnost kněžskou, obnov v nich Ducha Svatosti…“ Při svěcení biskupa jsou slova vzývající Ducha Sv. ještě důraznější: „Sešli nyní na tohoto vyvoleného sílu Svatého Ducha…“
  Žádnou svátost neuděluje ze své moci žádný člověk, ale z Kristova ustanovení jsou všechny svátosti, které se v Církvi udělují, dílem Božím. Svátostmi jsme my posvěcováni, a jako vrchol veškeré bohoslužby je provádí sám Kristus v Duchu Svatém ke cti Boha Otce. Všímejte si, kdy kněz vzkládá tu, nebo onde při boho­službách ruce, tehdy je svoláván Duch Sv., který „koná ve světě Boží dílo, všechno naplňuje a posvěcuje.“

Nahoru

Proměňování
  Jádrem každé eucharistické modlitby, čili anafory, ať je krátká nebo dlouhá, prastará, nebo současná, je vždy část, které se říká proměňování. Tato část je vždy v každé anafoře stejná. Však se také jedná o slova, která připomínají slova, jimiž Pán Ježíš ustanovil svátost Eucharistie a svátost svěcení kněžstva. Laici nesmí ani potichu opakovat slova ustanovení Eucharistie spolu s knězem, protože ten je v tu chvíli vrcholně zapojen do Kristova kněžství a v tom není nikým nahraditelný.
  Kněz důsledně opakuje Kristova slova: Slovem se opět Slovo stává Tělem, aby mezi námi přebývalo. Při proměňování dochází u darů chleba a vína k proměně podstaty darů (přepodstatnění), vnější a pozorova­telné vlastnosti těchto darů zůstávají nezměněny. To uvnitř, co tyto vnější vlastnosti nese, jako tělo nese šaty, se vyměnilo. Tělo chleba odevzdalo své šaty Tělu Kristovu, a Kristova krev, oblékla na sebe šaty, jež patřily vínu. (Přesně řečeno však podstata svátosti není nositelem vlastností.) Tak se nám otevírá jakýsi průzor věky do času, kdy se Boží Syn, jako neporušený a čistý Beránek obětoval na Kalvárii za spásu světa. Každý, kdo je mši sv. přítomen, v tuto chvíli stojí pod Kristovým křížem. Mše sv. není opakováním této oběti, protože oběť Bohočlověka byla jediná a naprosto dostačující. Mše je této oběti zpřítomněním. Že jde o oběť je naznačeno dvojím proměňováním, Těla a Krve zvlášť. Kdyby šlo jen o hostinu, stačilo by jen Tělo.
  Po proměnění chleba v Kristovo tělo a vína v Kristovu krev kněz vysoko pozdvihuje obětiny nejprve jako objekt obdivu k Otci, jehož Syn ho byl poslušný až na smrt. To samé pozdvižení obětin však se děje i proto, aby přítomní věřící mohli adorovat eucharistického Krista, dříve, než ho na věčnosti spatří tváří v tvář. V té chvíli se v pozdvihované Eucharistii jakoby potkávají oba pohledy: na Ježíše v tu chvíli pohlíží se zalíbením Otec i my.

Nahoru

Přijímání a propuštění
  Při odchodu Izraele z egyptského otroctví přikázal Mojžíš, aby každá rodina během Velké noci zabila beránka a při tom měl být lámán chléb. Krev tohoto beránka na rámech dveří pak byla znamením záchrany těch, jejichž dům byl takto označen. Tuto událost si židovský národ připomínal mnohá staletí a také v té hodině, kdy byli v jeruzalémském chrámu zabíjeni velikonoční beránci, Ježíš zemřel na Kříži. Tak se naplnilo Izaiášovo proroctví: „Byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni… Hospodin ho postihl pro nepravost nás všech. Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel, jako beránek, vedený na porážku.“ (Iz 53, 3-7) Při zpřítomnění kalvárské oběti tedy nemůžeme opominout tak výrazné naplnění proroctví, a eucharistického Krista oslovujeme Beránku Boží… Při tom kněz láme hostii nad kalichem na znamení násilí, které Kristus vytrpěl. (Samo rozdělení Těla a Krve naznačuje oběť.) Avšak zanedlouho nato kněz odlamuje kousek z hostie a vhazuje jej do krve v kalichu. Jde opět o neznatelné gesto, které ovšem znamená důležitý moment. V tu chvíli se opět krev znázorněná v kalichu do té doby odděleně od těla dostává k tělu. Toto gesto tedy symbolizuje zmrtvýchvstání. Je škoda, aby někdo tak důležitou chvíli promeškal tím, že bude pobíhat po kostele, nebo se vzpínat přes lavice proto, aby někomu podal ruku při protahovaném pozdravení pokoje. Pozdravení pokoje nemá vnášet nepokoj. Nemá odvádět pozornost od dění na oltáři, protože kvůli zpřítomnění smrti a zmrtvýchvstání Krista se to vše děje, ne kvůli tomu, abychom si mohli s někým potřást rukou.
  Při svatém přijímání, a veškerém nakládání s Eucharistií, musí být zvolen takový způsob, který odpovídá hodnotě toho, co dostáváme. Sv. Cyril Jeruzalémský nás nabádá: „Dávej pozor, aby se z Eucharistie nic neztratilo. Protože, pověz mi, kdyby ti dal někdo zrníčka zlata, neopatroval bys je s největší pečlivostí, abys ani nejmenší neztratil, a neutrpěl škodu? Oč více se musíš mít na pozoru, abys neztratil ani zlomeček toho, co je nekonečně cennější, než zlato a drahokamy.“ (…) „To co bys snad nechal upadnout máš chápat, jako bys ztratil vlastní končetinu.“ S takovou odpovědností musí každý přistupovat k tak vzácné svátosti, v níž je celý Kristus i v sebemenší částečce. Při tom se musí pamatovat nejenom na pozornost o vnější jednání, ale rovněž vnitřní dispozice přijímajícího je neméně důležitá. Proto, aby se oddělilo obyčejné jídlo od tak neobyčejného pokrmu, musí každý zachovat alespoň hodinový půst, přičemž je jistě chvályhodné, když si někdo sám stanoví i delší půst, než tento maličký. Ke svatému přijímání nesmí rovněž přistoupit ten, kdo by měl duši poskvrněnou hříchem, kdo pravidelně a často nepřistupuje ke svaté zpovědi a samo s sebou nemohou přijímat Eucharistii ani jinověrci, byť křesťané. Každé vědomé porušení náležité úcty k Eucharistii je vždy těžký hřích, hovoří se pak o svatokrádeži.
  Po svatém přijímání, kdy jsme se setkali s Bohem tak těsně, už ztrácí další prodlévání v bohoslužbě smysl. Nic většího už nemůže přijít. Proto po modlitbě po přijímání následuje už jen požehnání a propuštění lidu.
  Po mši svaté se doporučuje konat díkůčinění, a to zvláště tehdy, když jsme předtím přijali Kristovo tělo. Nehodí se drát se z kostela, jako by hořel, sotva co kněz požehná. Je vhodné poněkud nechat doznívat pocity spojené s udělením Boží milosti. Bohoslužby jsou i příležitostí k setkání s přáteli, které jsme třeba i týden neviděli. Je dobré a důležité, abychom si s nimi popovídali. Nemá se tak ale dít takovým způsobem, aby snad byli rušeni ti, kdo se chtějí ještě po mši soukromě modlit.

Nahoru


Tento text neprošel žádnou odbornou ani jazykovou recenzí. Pro účely své františkolázeňské farnosti připravil komentovanou kompilací za pomoci nejrůznější v textu citované literatury P. Jan Nep. Janeček, O.Cr. Zvláště v první části jsou převzaty větší pasáže z díla P. Martina Ramma.

Použitá literatura:
Nový zákon, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2003
Instrukce Redemptionis sacramentum, Kongregace pro bohoslužbu a svátosti, ČBK Praha 2005
Misál na každý den liturgického roku, Karmelitánské nakl. Kostelní Vydří 2000
Katolická věrouka III., Richard Špaček, Dědictví sv. Prokopa Praha 1922
Výklady ke Starému zákonu, I. Zákon, ed. Starozákonní překladatelská komise, Česká biblická společnost Praha 1991
Malý bohovědný slovník, Jan Merell, ČKCH Praha 1963
Přistoupím k oltáři Božímu, P. Martin Ramm, FSSP, MCM Olomouc 2007
Časopis Milujte se! 7/2008, Vranov nad Dyjí 2008, čl. Ministrování a cesta svatosti, Cyprián Suchánek, O.P.